Dalo by se říci, že Francie těží z EU nejvíc. A přesto tam každým rokem slyším větší nářky na problémy vznikající z mnohdy nesmyslných nařízení přicházejících z byrokratických bruselských brlohů. A tak i letos (neboť jsem se právě odtamtud vrátil) stěžování bylo větší než předchozí léta. Podobné nářky slyším v Rakousku, Německu atd.
 Čím to je, že z ideí konstruktérů spojené Evropy vyrostlo takové nezdařené a nyní nikým nechtěné dítě?
Odpověď je prostá. Protože na dítě (EU) nakladli takové úkoly, které ve své podstatě jsou neuskutečnitelné.
Prvotní myšlenka Evropského hospodářského společenství se na konci osmdesátých let v hlavách (ve svých státech do ústraní odložených) politiků změnila v jakousi vidinu ideálního, soustátí, pokud možno řízeného z jednoho centra. I když si mysleli, že to je v prospěch obyvatel Evropy, ve svém důsledku je to pro ně zkáza.
   Vrcholem nezdaru je konstrukce společné evropské měny. Jednotlivé státy eurozóny ztratily možnost tržním způsobem reagovat na své specifické problémy. Kdyby Řecko mělo svou měnu, jeho problémy by způsobily zcela logicky to, že by se kurs jeho drachny problémům přizpůsobil. Ceny dovolených by klesly a na laciné dovolené by se nejezdilo do Bulharska, ale do Řecka a tamní hospodářství by to samozřejmě sanovalo. Totéž v případě Španělska. Dnes jsou tyto státy svázány eurem. Ve Francii jedna vlivná strana (každým rokem s narůstajícími preferencemi) dokonce má ve svém programu návrat k francouzskému franku. V Německu je patrná nostalgie po marce vyjádřená úslovím teuro (draho).
  Přesto všechno je prvotní projekt Evropy bez hranic vcelku dobrý. Jenom by bylo třeba vrátit mu rozumné mantinely.
 Buďme v Evropě přáteli, ale každý za své.

Petr Hannig, předseda strany