Narodil se 20.1.1946 (v pravé poledne - v neděli) - znamení kozoroh.
Vyrůstal v tehdy ještě ne "slavné" Matiční ulici v Krásném Březně - Ústí n.L. Jeho prvním hudebním nástrojem byla harmonika. Už od osmi let hrál na svatbách (nejraději písničku "Až si budeš jinou brát" od Karla Valdaufa). Vystupoval od útlého dětství na různých místních besídkách a estrádách (parodoval "Smutného muže" ). Od jedenácti let byl varhaníkem v kostele v Krásném Březně a blízkých Žežicích, od dvanácti let pak regenschorim (ředitelem kůru) v Mojžíři a okolních vesnicích. Od dvanácti let začal studovat kontrapunkt u vynikajícího varhaníka Karla Hrona v Ústí n.L.
V letech 1960 - 1964 studoval obor umělecký kovář na střední umělecké škole v Turnově, kde maturoval. Jeho kovářské práce (plastiky, mříže a svícny) z této doby se později objevovaly na různých výstavách. Byl pak jeden rok zaměstnán v tomto oboru v Ústředí uměleckých řemesel v Praze.
Od roku 1965 studuje obory varhanní hra, kompozice a dirigování na Konzervatoři v Praze. Skládá kromě vážné hudby i písničky. V roce 1966 zakládá a vede soubor "něžného beatu" - jak tento Hannigem vytvořený styl nazval kritik Jiří Černý, PASTÝŘI, ve kterém začínali svou pěveckou dráhu Karel Bláha, Petra Černocká, Jitka Zelenková, Lilka Ročáková a další. Členy tohoto na svou dobu pozoruhodného souboru byli např. Karel Vágner na baskytaru a kontrabas, Josef Vejvoda na bicí, a mnoho dnešních členů České filharmonie a jiných symfonických těles (Miroslav Kejmar - trubka, Jiří Hebda - hoboj, Oldřich Vlček - housle...).
Pastýři natočili mnoho rozhlasových snímků, z nichž do dneška některé z nich jsou živé (např. Ovečka s Petrou Černockou). V roce 1996 vyšla reedice těchto pozoruhodných nahrávek na albu Ovečka - vydalo Maximum pod evidenčním číslem HG 0014-2.
Už od svých šestnácti let byl vášnivým cestovatelem prostřednictvím autostopu. Do roku 1968 projezdil každé prázdniny do detailu celou naši tehdejší republiku a velký kus Evropy( Německo, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, tehdejší Jugoslávii, Švédsko, Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgii, Lucembursko.
Srpen 1968 jej zastihl ve Skotsku. Rozhodl se zůstat ve Velké Britanii. Usadil se v Londýně - ve slavné Ladbroke Grove - ve čtvrti Notting Hill. Získal tam velmi výhodné bydlení v rodině slavného londýnského antikváře. Měl za úkol, učit jeho děti hře na klavír. Proto platil za ubytování pouhé dvě libry týdně ve jedné z nejluxusnějších čtvrtí Londýna. Jeho sousedy byli např spisovatel Graham Green z jedné strany a pianista Vladimir Horowitz ze strany druhé. Mimochodem v soukromém parku, který je ve vnitřím bloku těchto vil, se natáčel film Notting Hill s Julií Robertsovou a Hughem Grantem. V tomto parku vymýšlel i tehdy 22 letý P.Hannig své tehdejší plány.
Začátky v Londýně byly pestré. Nejdříve se jakýsi německý nakladatýlek, žijící v Earls Court, snažil sepsat s P.H. životní smlouvu na vše co P.H. složí. Takové otroctví nebylo samozřejmě mladému skladateli po chuti, tak začal raději pracovat v továrně vynálezce chipsů, bývalého ústeckého velkopekaře Krauseho, který utekl před Hitlerem v r. 1938 do Anglie. Protože se tento příslušník dříve velké židovské komunity Ústí nad Labem (města, které zažívalo za Rakouska světové premiéry oper a bylo jakýmsi vysněným rájem, a to i v pozdější republice, s nejvyšší životní úrovní v celém mocnářství) vlastně nikdy pořádně nenaučil anglicky, tak se rád bavil s mladým krajanem o tom, jak vypadá jeho město v současné době. Moc radostné to ovšem povídání nebylo. Krausova Bílinská čtvrť padla celá za oběť bombardování a město, i když krajské, po válce strašně sešlo.
Později odchází P.H. pracovat na radu velkého přítele československých muzikantů známého fotografa Dežo Hoffmanna do umělecké kavárny ve čtvrti Soho, v domě, kde měl onen fotograf ateliér a zároveň v něm bylo známé nahrávací studio.
P.H. byl v kavárně kuchařem a samozřejmě jako každý umělec na počátku kariéry myčem nádobí. Do kavárny chodili ze studia v suterénu i z ateliéru nahoře různí umělci (D. Hoffmann fotil hlavně zpěváky a muzikanty) a tak se stalo, že si mladého P.H. všimnul slavný skladatel Tom Springfield, který potřeboval studovaného muzikanta, aby zaznamenával jeho hudební nápady.
Samozřejmě P.H. okamžitě nabídku přijímá a tím začíná strmá cesta muzikantským světem v Londýně. Jelikož T. Springfield byl velice společenským člověkem v jehož rezidenci v Chelsea se často konali různé večírky s veličinami tehdejšího show bussinesu, tak se P.H. seznamuje např. s Ringo Starem, Johnem Cammeronem a samozřejmě s Tomovou setrou Dusty Springfieldovou, pro niž píše mnoho hudebních aranžmá např. Morning please don´t come.
Všechny zaujalo to, že mladý Čechoslovák je také uměleckým kovářem. P.H. si najímá kovářskou dílnu ve čtvrti Twickenham. Tam vyrábí svícny, krbové mříže a popelníky a ty potom za vysokou cenu prodává špičkám show bussinesu. Vydělané peníze pak investuje do nahrávání svých skladeb ve výše zmíněném studiu v Soho. Jako studiové hráče používá např. členy pozdější známé rockové kapely Yes. Spolupracuje s mladým textařem Peterem Hougtonem. Jeho demosnímky mu nazpívává např. Johny Bew, ale také Yvonne Přenosilová, která se na nějaký čas objevuje v Londýně z Mnichova, kde se usadila. Píše hudbu pro BBC, aranžuje pro hudební divadla.
Do této slibně se rozvíjející umělecké dráhy v Londýně zasáhne Husákova výzva, kdo se nevrátí do Československa do 30. září 1969, už nikdy nebude moci zpět. Hannig přes veškerá přemlouvání všech londýnských známých, poslední den ultimata přijíždí domů.
Okamžitě se zapojuje do práce v muzice. Dežo Hoffmann doporučuje Hanniga Josefu Laufrovi. A tak P.H. nahrává několik zajímavých snímků s J.L.
Vrací se zpět na konzervatoř. Tam ho na koncertě, kde hrají kompozici P.H., vyhledá Michal Prokop a nabízí mu práci na velkolepém projektu Město Er na text Josefa Kainara. P.H. staví symfonické těleso z nejlepších hráčů a spolu se skupinou Framus Five vytvoří první světové artrockové album. Nahrávání se uskutečnilo na přelomu let 1970 a 1971.
Pak se vrací ke spolupráci s Petrou Černockou. Skládá pro ni a aranžuje (Až přijdeš poprvé k nám, Jedou vozy, Koukej se mnou si píseň broukej…. ) A to už se kritika začíná podivovat nad tím, jak tento fantastický novátor - spoluautor Města Er a stylu Art rock, jak může psát tak odlišnou muziku.
Ovšem P.H. si toto nebezpečí damoklova meče vůbec neuvědomuje. V Londýně je přece jedno co píšeš, hlavně když je to úspěšné. Naráží na malé české poměry a pomalu začíná litovat, že nezůstal u slibně se rozvíjející kariéry v Londýně.
Pak nastává série nekonečných objevů - Rony Marton - Hastrmane Tatrmane, Žiji v Praze devět let.
Jana Kratochvílová, Lenka Kořínková. S Lenkou vystupuje i Hana Hegerová jako host. Pro obě vytvořil soubor se smyčcovým kvartetem.
Další z objevů Petra Hanniga Vítězslav Vávra dosáhl met nejvyšších. Dostal v anketě zlatý slavík bezkonkurenčně nejvíc hlasů v roce 1982. Strana, vláda a hlavně vedení televize však rozhodlo, že neexistuje, aby Zlatého slavíka dostalo takové vlasaté individuum. Takže byl oficiálně až třetí. Hannigovi písničky ve Vávrově interpretaci jako Citronová holka se hrají dodnes.
Potom to byl v roce 2003 zesnulý Stanislav Procházka mladší - S Hannigovými písničkami Celá škola už to ví, Maturitní léto byl po Vávrovi také jedním z nejprodávanějších interpretů první půlky osmdesátých let.
Do souboru St. Procházky přivedl Hannig i mladou švadlenku Hanu Zaňákovou, jíž vymyslel jméno Lucie Bílá. Napsal jí písničky Neposlušné tenisky, Horší než kluk. Pro všechny tyto interprety píše hity a stává se tak jedním z nejúpěšnějších skladatelů té doby.
Z jeho dalších objevů jmenujme alespoň Jakuba Smolíka (Až se ti jednou bude zdát), Zdeňka Izera Marka Dobrodinského a velice talentovanou Anušku Melenovou. V polovině devadesátých se velice dobře prodával na hudebních nosičích další z objevů P.H. David Král (Říkal jí holčičko).
Dnes se již rozhodně nechce věnovat objevování nových talentů, protože až na vyjímky se vděku nikdy nedočkal. Věnuje se zpívání chansonů. Vydal již tři alba "Nejkrásnější písničky" a "Hospůdko známá", která jsou na trhu velmi úspěšná a autorské "Přívětivý pán" Jezdí sám na vystoupení, kde dokáže lidi bavit svým zpěvem a povídáním o životě na podkladě knihy "Jak jsem objevoval hvězdy", kterou velice vtipným a poutavým způsobem vylíčil atmosféru osmdesátých let. Připravuje i pořad s Lenkou Kořínkovou, kde se vrátí do atmosféry sedmdesátých let. Zaznějí v něm chansony, které pro Lenku v té době napsal. Také provozuje hudební nakladatelství Maximum Hannig.
V roce 2002 založil Stranu zdravého rozumu, jejímž je předsedou. Politika jej vždycky zajímala. I proto si na počátku osmdesátých let koupil chalupu na Klatovsku, aby mohl poslouchat televizní signál z Německa. V minulém režimu nebyl členem KSČ ani není v žádných seznamech.
Do politiky se vnořil až v roce 2002. Tak jako dokázal všechny své projekty dotáhnout až do vítězného konce, je přesvědčen, že taková strana, která se řídí pouze a jen zdravým rozumem, má zcela jasnou naději na úspěch. I když je, jak říká, pouhým magistrem hudby, obklopuje se skutečně na slovo vzatými odborníky v nejrůznějších oborech. Má vždy skvělý čich pro to, co je třeba udělat, jasný tah na branku a neúmornou pracovitost kozoroha. To vše, včetně životní moudrosti, lehkosti životního stylu, znalosti pěti světových jazyků, a v neposlední řadě komunikativnímu jednání i v cizích řečech by určitě Stranu zdravého rozumu předurčilo k tomu, aby dokázala pro naši republiku něco pozitivního učinit.